Nejsnazší cesta k instalaci Debianu je použít oficiální sadu debianích CD (viz
seznam
dodavatelů). Pokud máte rychlé připojení k síti a vypalovací
mechaniku, můžete si stáhnout obrazy CD z debianího serveru a vyrobit si
vlastní sadu. Jestliže již CD máte a váš počítač z nich umí zavést systém,
můžete přeskočit rovnou na Instalace z CD-ROM, Oddíl 5.2.
Pokud sice CD máte, ale váš počítač nepodporuje zavádění z CD-ROM, můžete zahájit instalaci zavedením instalačního systému z diskety, pevného disku nebo sítě a po zavedení systému do paměti se již budou všechny potřebné soubory kopírovat z CD. Soubory, které potřebujete k zavedení instalačního systému alternativní cestou, se taktéž nachází na CD. Organizace adresářů na CD je shodná se strukturou síťového debianího archívu, takže cesty k souborům uváděné dále v dokumentu, můžete jednoduše vyhledat jak na CD, tak i na síti.
Pokud sadu CD nemáte, budete si muset stáhnout soubory instalačního sytému a nakopírovat je na pevný disk, diskety nebo připojený počítač tak, aby se z nich mohl zavést instalační systém.
Až budete stahovat soubory z debianího zrcadla, použijte binární mód,
ne textový nebo automatický. Také je důležité zachovat adresářovou strukturu
zrcadla. To není potřeba pokud budete kopírovat instalační soubory na diskety,
nicméně pak požadované soubory naleznete rychleji. Stahovat byste měli od
adresáře disks-arm dolů, například:
current/podarchitektura/images-1.44/varianta/rescue.bin
Samozřejmě, že nemusíte stahovat všechny soubory, ale pouze ty, které potřebujete (to zjistíte dále v textu).
Pokud je váš program pro stahování souborů nastaven aby automaticky rozbaloval soubory, musíte tuto vlastnost vypnout. Instalační soubory se rozbalí automaticky při instalaci. Rozbalovat je v současném systému je zbytečné plýtvání časem a místem a pokud dekompresní program originální archívy smaže, nebudou k dispozici, až budou potřeba.
V zásadě existují tři kategorie:
rescue.bin, linux.bin a root.bin).
rescue.bin a
drivers.tgz).
basedebs.tar).
Pokud máte v počítači funkční ethernetové připojení a vaše ethernetová karta je zakompilovaná v instalačním jádře, možná vám budou stačit soubory k zavedení instalačního systému. Instalační systém může instalovat jádro a ovladače ze sítě.
Jestliže máte ethernetové připojení, pro které nemá instalační jádro podporu, budete potřebovat zaváděcí soubory instalačního systému, jádro a soubory s ovladači zařízení.
Pokud instalujete na systém bez funkčního připojení k síti, nebo jestliže jste připojeni přes PPP (modemem), budete si muset před instalací sehnat všechny tři typy souborů.
Pokud si nejste jisti, které soubory potřebujete, začnete pouze se zaváděcími soubory instalačního systému. Jestliže se vám nepodaří nastavit síťové připojení, můžete instalaci ukončit, stáhnout si potřebné soubory a spustit instalaci znovu.
Instalační soubor základního systému (basedebs.tar) v současnosti
zabírá asi 27 megabajtů. Pokud můžete použít CD, nebo můžete nastavit síť
ještě před instalací základního systému, je lepší toho využít a tento soubor
nestahovat. Umístění na síti je v příloze (Instalační soubory základního systému,
Oddíl 11.2.3.4).
Jestli si chcete basedebs.tar sestavit na stávajícím debianím
systému, nainstalujte si program debootstrap (apt-get
install debootstrap) a spusťte příkaz:
debootstrap binary-basedebs SUITE=woody VERSION=3.0 \
MIRROR="http://ftp.debian.org/debian" ARCHES="arm"
Instalační soubory zahrnují obrazy jádra, které jsou různé pro různé podarchitektury a každé podporuje jinou množinu hardwaru. Pro ARM máte na výběr z těchto jader: Pro každou podporovanou rodinu počítačů ARM existuje pouze jedno instalační jádro.
Umístění instalačních souborů na síti je pro každou variantu arm vyjmenováno v příloze. Tyto soubory obsahují:
.../current/lart/images-1.44/rescue.bin.../current/riscpc/images-1.44/rescue.bin.../current/netwinder/images-1.44/rescue.bin.../current/netwinder/images-1.44/root.bin
Obraz záchranné diskety obsahuje komprimované linuxové jádro, které se použije
při zavádění z disket a později při instalaci, kde se nainstaluje na pevný
disk. Binární soubor linux.bin je nekomprimované jádro a používá
se k zavedení instalačního systému z pevného disku nebo CD-ROM. Při zavádění
instalačního systému z diskety není potřeba.
O tom, jak správně vytvořit diskety z jejich obrazů, pojednává Zápis obrazů disků na diskety, Oddíl 4.3.
Obraz kořenové diskety obsahuje komprimovaný RAMdisk, který se po zavedení instalačního systému nahraje do paměti.
Během instalace bude instalační program potřebovat přístup k ovladačům
zařízení. Ty jsou přístupné ve dvou podobách — jako obrazy disket nebo
jako jeden velký archív. Pokud máte na pevném disku oblast, která je přístupná
instalačnímu systému (viz dále), můžete použít archív drivers.tgz.
Obrazy disket s ovladači potřebujete pouze v případě, že musíte instalovat
ovladače z disket.
Až budete stahovat soubory, měli byste dávat pozor na jaký souborový systém je ukládáte. (Jestliže budete instalovat z disket, je to jedno). Instalační systém umí číst mnoho souborových systémů včetně FAT, HFS, ext2fs a Minix. Jestliže ukládáte soubory na UN*Xový souborový systém, stáhněte si z archivu ty největší soubory.
Protože se na začátku instalace vymažou všechny oblasti, na které budete Debian instalovat, musíte stažené soubory umístit na jiné oblasti než na které budete instalovat.
Instalační program na RiscPC se zavede přímo z RISC OS. Všechny potřebné soubory jsou v jednom Zip archívu.
Zaváděcí diskety se používají pro zavedení instalačního systému z disket. Diskety mohou na většině systémů sloužit i k instalaci jádra a modulů. Zavádění z disket není na ARM.
Obrazy disků představují úplný obsah diskety v syrové formě. Soubory
jako je např. rescue.bin nelze na disketu jednoduše nakopírovat -
jejich zápis se provádí speciálním programem přímo do sektorů na
disketě.
Příprava disket se liší systém od systému. Tato kapitola se zabývá přípravou disket pod různými operačními systémy.
Až budete mít diskety vytvořené, ochraňte je před neúmyslným přepsáním nastavením disket pouze pro čtení.
Zápis disket může většinou provést pouze uživatel root. Založte do mechaniky prázdnou disketu a příkazem
dd if=soubor of=/dev/fd0 bs=1024 conv=sync ; sync
zapište soubor na disketu. /dev/fd0 bývá zařízení
disketové jednotky. (Na systému Solaris je to /dev/fd/0).
Disketu vyjměte až po zhasnutí kontrolky na mechanice, příkaz dd
vám může vrátit příkazový řádek, ještě než systém dokončí zápis souboru. Na
některých systémech lze vyjmout disketu z mechaniky pouze softwarově. (Solaris
má pro tento účel příkaz eject, viz manuál).
Některé systémy se snaží automaticky připojit disketu, jakmile ji vložíte do
mechaniky. Budete asi nuceni tuto funkci vypnout, aby bylo možné zapsat
disketu přímo. Zeptejte se systémového administrátora na detaily. Abyste na
systému Solaris získali přímý přístup k disketě, musíte obejít volume
management: Nejprve se programem volcheck (nebo ekvivalentním
příkazem ve správci souborů) ujistěte, že disketa je připojená. Poté normálně
použijte výše zmíněný příklad s programem dd, pouze
/dev/fd0 nahraďte za
/vol/rdsk/nazev_diskety, kde nazev_diskety
je jméno diskety, jaké jste jí přiřadili při formátování. (Nepojmenované
diskety mají standardní jméno unnamed_floppy).
Pokud máte přístup k PC, můžete využít některý z následujících programů k zapsání obrazů na diskety.
V MS-DOSu můžete použít programy FDVOL, WrtDsk nebo RaWrite3.
http://www.minix-vmd.org/pub/Minix-vmd/dosutil/
Abyste tyto programy mohli používat, ujistěte se, že jste v DOSu. Spuštění programu dvojitým kliknutím z Windows Exploreru nebo z DOSového okna ve Windows nemusí fungovat. Pokud nevíte, jak nastartovat DOS, zmáčkněte F8 během startu počítače.
NTRawrite se pokouší vytvořit verzi Rawrite/Rawrite3,
která by byla kompatibilní s WinNT, Win2K i Win95/98. Je to intuitivní
grafická aplikace, kde stačí vybrat obraz, disketovou mechaniku, na kterou se
má obraz zapsat a kliknout na tlačítko ,,Write''.
http://sourceforge.net/projects/ntrawrite/
Pokud chcete, aby se zprávy na záchranné disketě zobrazovaly ve vašem mateřském
jazyce, musíte na disketu přikopírovat dodávané soubory se zprávami a fonty.
Pro uživatele MS-DOSu a Windows je v adresáři dosutils připravený
dávkový soubor setlang.bat. Z tohoto adresáře spusťte příkaz
setlang jazyk, kde jazyk je dvoupísmenný kód
vašeho jazyka. Například pro nastavení polštiny napište setlang
pl. V současné době jsou k dispozici tyto jazyky:
ca cs da de eo es fi fr gl hr hu it ko ja pl pt ru sk sv tr zh_CN
Pokud je váš počítač připojen do lokální sítě, můžete jej zavádět ze sítě pomocí TFTP. Jestliže chcete pomocí TFTP zavést instalační systém, musíte na vzdáleném počítači nakopírovat zaváděcí soubory do specifických adresářů a povolit zavádění vaší stanice.
Musíte nastavit TFTP server a pro CATS stroje BOOTP server nebo RARP nebo DHCP server.
Klientovi můžete sdělit jeho IP adresu protokolem RARP (Reverse Address Resolution Protocol) nebo BOOTP. BOOTP je IP protokol, ketrý informuje počítač o jeho IP adrese a odkud si má stáhnout zaváděcí obrazy. DHCP (Dynamic Host Configuration Protocol) je flexibilnější, zpětně kompatiblilní rozšíření protokolu BOOTP. Některé systémy mohou být nastaveny pouze pomocí DHCP.
Pro přenos zaváděcího obrazu ke klientovi se používá protokol TFTP (Trivial File Transfer Protocol). Teoreticky můžete použít server na libovolné platformě, která jej implementuje. Ukázky v této kapitole se vztahují k operačním systémům SunOS 4.x, SunOS 5.x (neboli Solaris) a GNU/Linux.
Pro úspěšné nastavení RARP serveru potřebujete znát ethernetovou adresu klienta (stanice, kterou zavádíte), tj. MAC adresu. Pokud tuto informaci nemáte k dispozici, můžete zavést do režimu ,,Záchrana (Rescue)'' (např. pomocí záchranné diskety) a použít příkaz /sbin/ifconfig eth0.
Na systémech používajících linuxové jádro řady 2.2 potřebujete udělat záznam do RARP tabulky udržované jádrem. Můžete toho dosáhnout příkazy:
/sbin/rarp -s jméno-klienta eter-addr-klienta
/usr/sbin/arp -s ip-adresa-klienta eter-addr-klienta
Pokud uvidíte hlášku SIOCSRARP: Invalid argument, pravděpodobně budete muset zavést jaderný modul pro rarp, nebo překompilovat jádro s podporou RARP. Zkuste příkaz modprobe rarp a pak znovu spusťte předchozí příkazy.
Na systémech používajících jádro řady 2.4 žádný RARP modul neexistuje a místo
něj byste měli použít program rarpd. Postup je podobný jako u
SunOS v následujícím odstavci.
Pokud používáte SunOS, musíte zaručit, že klientská ethernetová adresa bude
zaznamenána v databázi ,,ethers'' (buďto v souboru /etc/ethers
nebo pomocí NIS/NIS+) a v databázi ,,hosts''. Nyní můžete spustit RARP server
(daemon). V systému SunOS 4 spusťte (jako superuživatel root)
/usr/etc/rarpd -a; v systému SunOS 5 použijte
/usr/sbin/rarpd -a.
V GNU/Linuxu můžete použít v zásadě dva BOOTP servery. Jednak je to CMU
bootpd a druhý je vlastně DHCP server — ISC
dhcpd. V distribuci Debian GNU/Linux jsou k dispozici v balíčcích
bootp a dhcp.
Pokud chcete použít CMU bootpd, musíte nejprve odkomentovat (nebo
přidat) jeden důležitý řádek v souboru /etc/inetd.conf. V systému
Debian GNU/Linux můžete spustit update-inetd --enable bootps a
následně restartovat inetd pomocí /etc/init.d/inetd reload. V
jiných systémech přidejte řádku, která bude vypadat zhruba takto:
bootps dgram udp wait root /usr/sbin/bootpd bootpd -i -t 120
Nyní musíte vytvořit soubor /etc/bootptab. Jeho struktura je
velmi podobná té, co používají staré dobré programy printcap(5),
termcap(5) a disktab(5) ze systému BSD. Podrobnější
informace jsou v manuálové stránce bootptab(5). Pokud používáte
CMU bootpd, musíte rovněž znát hardwarovou (MAC) adresu klienta.
Následuje příklad souboru /etc/bootptab:
client:\
hd=/tftpboot:\
bf=tftpboot.img:\
ip=192.168.1.90:\
sm=255.255.255.0:\
sa=192.168.1.1:\
ha=0123456789AB:
Z příkladu budete muset změnit minimálně volbu ,,ha'', která určuje hardwarovou adresu klienta. Volba ,,bf'' specifikuje soubor, který si klient stáhne protokolem TFTP, viz Přesun TFTP obrazů na místo, Oddíl 4.4.5.
V kontrastu s předchozím je nastaveni BOOTP pomocí ISC dhcpd velmi jednoduché,
protože dhcpd považuje BOOTP klienty za speciální případ DHCP klientů. Některé
architektury vyžadují komplexní nastavení pro zavádění klientů pomocí BOOTP.
Jestliže to je váš případ, přečtěte si Nastavení DHCP serveru, Oddíl
4.4.3. V opačném případě stačí v konfiguračním souboru vložit do bloku
dané podsítě, ve které se nachází klient, direktivu allow bootp.
Potom restartujte dhcpd server příkazem /etc/init.d/dhcpd
restart.
V době psaní tohoto manuálu existuje pouze jeden svobodný DHCP server —
ISC dhcpd. Debian GNU/Linux jej obsahuje jako balík
dhcp. Následuje jednoduchý konfigurační soubor (obvykle
/etc/dhcpd.conf):
option domain-name "priklad.cz";
option domain-name-servers ns1.priklad.cz;
option subnet-mask 255.255.255.0;
default-lease-time 600;
max-lease-time 7200;
server-name "nazevserveru";
subnet 192.168.1.0 netmask 255.255.255.0 {
range 192.168.1.200 192.168.1.253;
option routers 192.168.1.1;
}
host clientname {
filename "/tftpboot/tftpboot.img";
server-name "nazevserveru";
next-server servername;
hardware ethernet 01:23:45:67:89:AB;
fixed-address 192.168.1.90;
}
V tomto příkladu máme jeden server jménem nazevserveru, který
obstarává práci DHCP a TFTP serveru a také slouží jako brána do sítě. Ve vašem
nastavení si musíte změnit alespoň doménové jméno, jméno serveru a hardwarovou
adresu klienta. Položka filename by měla obsahovat název souboru,
který si klient stáhne přes TFTP. Po úpravách konfiguračního souboru musíte
restartovat dhcpd příkazem /etc/init.d/dhcpd restart.
Aby vám TFTP server fungoval, měli byste nejprve zkontrolovat, zda je
tftpd povolen. Toho obvykle docílíte následující řádkou v souboru
/etc/inetd.conf:
tftp dgram udp wait root /usr/etc/in.tftpd in.tftpd /tftpboot
Podívejte se do souboru /etc/inetd.conf a zapamatujte si název
adresáře, jehož jméno je za in.tftpd; budete jej dále potřebovat.
Přepínač -l umožňuje některým verzím in.tftpd
zaznamenávat všechny požadavky, které mu byly zaslány, do systémových logů. To
je vhodné zejména v situaci, kdy zavádění neprobíhá tak, jak má. Pokud musíte
změnit obsah souboru /etc/inetd.conf, musíte proces
inetd upozornit, aby obnovil svá nastavení. Na stroji s Debianem
stačí spustit /etc/init.d/netbase reload (pro potato/2.2 a novější
použijte /etc/init.d/inetd reload). Na jiných systémech musíte
zjistit ID běžícího procesu inetd a spustit kill -HUP
inetd-pid.
Dále je potřeba přemístit příslušný zaváděcí TFTP obraz (viz Popis souborů instalačního systému,
Oddíl 11.2.3) do adresáře, kde má tftpd uloženy obrazy,
obvykle to bývá adresář /tftpboot. Ještě musíte z toho souboru
udělat odkaz na soubor, který tftpd použije pro zavedení
konkrétního klienta. Bohužel je jméno souboru určeno TFTP klientem a
neexistují žádné závazné standardy.
TFTP klient často hledá soubor hex-ip-adresa-klienta-architektura.
hex-ip-adresa-klienta se spočítá jednoduše: Každý bajt IP adresy
klienta vyjádřete v šestnáctkové soustavě. Pokud máte po ruce program
bc klidně jej použijte. Příkazem obase=16 nastavíte
výstup na hexadecimální a potom už jen zadáte jednotlivé části IP adresy. Pro
proměnnou architektura vyzkoušejte různé hodnoty.
NOT YET WRITTEN
It is closer to "TFTP install for lowmem..." because you don't want
to load the RAMdisk anymore but boot from the newly created NFS-root file
system. You then need to replace the symlink to the tftpboot image by a
symlink to the kernel image (for example, linux-a.out). My
experience on booting over the network was based exclusively on RARP/TFTP which
requires all daemons running on the same server (the sparc workstation is
sending a TFTP request back to the server that replied to its previous RARP
request). However, Linux supports BOOTP protocol, too, but I don't know how to
set it up :-(( Does it have to be documented as well in this manual?
Klientský počítač můžete zavést podle Zavedení z TFTP, Oddíl 5.4.
Pokud spravujete více obdobných počítačů, můžete využít plně automatickou
instalaci nazvanou FAI. Na počítač, v tomto případě použitý jako
server, nainstalujte balík fai. Potom stačí, aby klienti
nabootovali ze sítě nebo diskety a zahájili automatickou instalaci Debianu.
Instalace systému Debian GNU/Linux 3.0 na architektuře ARM
verze 3.0.23, 16 May, 2002